Vyčteno z historických análů...
V samém srdci Moravy, v nejužším místě Moravské brány oddělující Oderské vrchy a Moravskoslezské Beskydy, se od dávných čas traduje malá obec s názvem Zbrašov. Tato obec vznikla na vyvýšené pahorkatině nad levým břehem řeky Bečvy, v kopcovité a na lesy bohaté krajině, v blízkosti této, na ryby bohaté řeky, přesto svou polohou dostatečně chráněna před častými povodněmi, které s sebou řeka pravidelně přinášela.
První písemná zmínka o obci sice pochází až z roku 1328, kdy je doloženo, že polovina Zbrašova i s rybolovem na řece Bečvě patřila klášteru Hradisko u Olomouce a druhá polovina obce přináležela k helfštýnskému panství, jehož majiteli byl tou dobou rod pánů z Kravař, ale četné nálezy artefaktů z doby kamenné i bronzové, které zdejší obyvatelé nalézali při polních pracech, svědčí o mnohem starším osídlení lokality, kudy od nepaměti vedla významná obchodní trasa - Jantarová stezka. O obci se můžeme dočíst i v záznamech pojednávajících o dobách starších. Tak například V.V. Bartovský ve své Vlastivědě moravské z roku 1909, věnované hranickému okresu na str. 110 píše: "Když Chvalko, opat kláštera Premonstrátského Hranice r. 1296 opevnil a nový, mnohem rozsáhlejší farní kostel v Hranicích vyzdvihl, stal se tento marianský kostelíček" (pozn. myšlen Kostelíček u Hranic) "filialním, při němž vesnice Hluzov, Černotín a Zbrašov zůstaly, své zemřelé sem pochovávajíce."
Obyvatelstvo se převážně živilo výrobou dřevěného uhlí v okolních lesích a zemědělstvím. Postava uhlíře je také ústředním motivem nejstarší známé pečeti obce z roku 1766.
Klášteru Hradisko patřila část obce až do roku 1491. V době války Jiřího z Poděbrad s Matyášem Corvinem koupil celé panství hranické i s přilehlými obcemi Vilém II. z Pernštejna (* 1436, + 8. 4. 1521), kterému již v té době patřilo též celé panství helfštýnské.
Vilémův syn Jan IV. z Pernštejna, zvaný Bohatý (* 4. 11. 1487, + 8. 9. 1548), který se zadlužil mimo jiné i nákladnou výstavbou hranického zámku, pak panství prodal v roce 1547 Václavu Haugvicovi z Biskupic, který je již v ke konci dubna roku 1553 prodal Janu Kropáčovi staršímu z Nevědomí (* 1504, + 22. 10. 1571).
S postavou tohoto významného moravského šlechtice středověku se začínají dějiny obce spojovat s dějinami lázní.
Prameny železnato uhličité kyselky využívali zdejší lidé již od dávných dob. Hloubili jámy ve kterých vodu zadržovali a formou koupelí ji používali k léčení kožních chorob. Proto není divu, že snaha o využití potenciálu, který v sobě ukrývaly zdejší termální prameny, vedla postupně k systematickému využití území pro léčebné účely a ke vzniku lázní. A že se toto místo začalo nazývat Teplicemi (vlastní jméno Teplice je slovanského původu a znamená označení místa s vývěrem teplých pramenů, později se toto označení rozšířilo na veškeré vývěry přírodních léčivych vod, tedy i "studených") je proto také zcela přirozené.
Již v roce 1580 zemský lékař Markrabství moravského Tomáš Jordán z Klasenburku, který se ve svém díle Knijha o Wodách Hogitedlných neb Teplicech Morawských věnoval lázním a lázeňství na Moravě popisuje lázně Teplice nad Bečvou jako "prastaré".
Jan Kropáč z Nevědomí, tehdejší majitel hranického panství, dal v roce 1553 nejvydatnější prameny teplické kyselky svést do jednoho místa, kde dal zbudovat zastřešenou kamennou nádrž tak, aby lidé mohli využívat koupele i za nepříznivého počasí.
Po smrti Jana Kropáče z Nevědomí panství vystřídalo několik majitelů. Po Janu Jetřichovi z Kunovic a Janu mladším ze Žerotína (oba byli postupně manželi nejmladší dcery Jana Kropáče Anny) panství koupil Karel Berger z Bergů (někdy se uvádí jako Pergar z Pergu), který je kolem roku 1612 prodal Vaclavu Molovi z Modřetic. Tomu byl majetek roku 1622 za účast na povstání proti králi zkonfiskován a král Ferdinand II. panství věnoval kardinálu Františkovi z Ditrichštejna (* 1570, + 1636). Panství pak bylo v držení rodu Ditrichštejnů až do roku 1923.
Těžkosti doby pobělohorské následované útrapami války třicetileté nadlouho zastavily další vývoj lázní a vedly k velkému úpadku. Bouřlivý rozvoj lázní proto nastal až ve století 18., kdy byla v roce 1711 vystavěna na břehu řeky Bečvy (přibližně v místě dnešního LS Bečva) první zděná patrová lázeňská budova s dřevěnou galerií. V přízemí této budovy se nacházelo 12 vanových kabin, kuchyně a byt lázeňského správce, v prvním patře pak 6 vanových kabin a jídelna. Tato budova byla po 100 letech, v roce 1813, stržena a nahrazena bodovou novou. Ani tato druhá budova se nám nedochovala v původním provedení, neboť byla v letech 1931 - 1949 proběhla její rekonstrukce, rozšíření a zásadní moderizace dle návrhu architektů Karla Kotase a Oskara Oehlera.
Vedle této lázeňské budovy dal v roce 1775 Karel z Ditrichštejna dle návrhu arch. Grimma vystavět barokní kapli Sv. Peregrina s oltářním obrazem významného malíře Františka Antonína Sebastiniho (*1724?,+8. 3. 1789).
V roce 1802 byla v areálu lázní postavena na přání lázeňských hostů první dřevěná lávka přes řeku Bečvu. Tato musela být velice často opravována či dokonce přestavována, protože nevydržela nápor častých povodní na řece, či jarního tání ledů. Proto již od roku 1807 se objevovaly snahy o výstavbu řádného a odolného mostu. Kvůli vysokým finančním nárokům však tyto snahy došly uskutečnění až v roce 1967, kdy o něco níže na toku řeky Bečvy umístěný železobetonový klenutý most dle projektu In. A. Tomašíka nahradil poslední dřevěnou lávku strženou při povodni v roce 1965.
V prosinci roku 1912 dělníci v místním kamenolomu odkryli puklinu, ze které vyrážel silný proud páry.
Bratři Josef a Čeněk Chromí puklinu začali postupně rozšiřovat, až v lednu roku 1913 poprvé sestoupili 42 m hlubokým komínem do rozsáhlé podzemní prostory. Tímto datem se také traduje objevení Zbrašovských aragonitových jeskyní, které byly veřejnosti zpřístupněny v roce 1926.
V roce 1975 obec ztratila svou samostatnost a v rámci integrace se stala součástí města Hranice. V roce 1990 v obci proběhlo občanské referendum, na jehož základě se obec opět osamostatnila a od 1. 1. 1991 funguje jako samostatný subjekt. Obnovení samostatnosti vrátilo obci právo starat se a rozhodovat samostatně o svých vlastních věcech a otevřelo zcela novou kapitolu historie obce, která se vyznačuje především snahou o zlepšení životního prostředí lázeňské obce a podmínek pro život v obce.
Během relativně krátké doby se tak obci podařilo nejenom vybudovat nové elektrické osvětlení, splaškovou kanalizaci a z více než 80% obec plynofikovat, ale podařilo se v obci např. zřídit vlastní televizní kabelový rozvod vč. vysokorychlostního internetového připojení a vlastního obecního infokanálu, podařilo se zrealizovat výstavbu bytového komplexu se 45 bytovými jednotkami a připravit podmínky pro poměrně intenzivní individuelní výstavbu.