Obsah
Pamětní kniha
KRONIKA
obce
ZBRAŠOVA
(≈od r. 1922 - do r. 1938)
díl 2.: období 1926 - 1927
[ Odtud pokračuje Alois Doležel, správce školy ]
Dne 18. prosince 1928 přehlížel okresní školní inspektor z Hranic Miroslav Kott, pověřen jsa revidováním pamětních knih obecních, i tuto kroniku obce Zbrašova a dne 28. ledna 1929 obdržela obecní rada revisní nález, ve kterém se mimo jiné žádá, aby zápisy za léta 1926 a 1927, které po přeloženém dřívějším kronikáři z Hranic dopsány nebyly, byly doplněny a aby do knihy pamětní zaneseny byly také stručné dějiny lázní Teplic, které úzce s obcí Zbrašovem souvisí. Na základě tohoto doplní podepsaný tuto kroniku, jejíž vedení převzal dne 16. prosince 1927.
K zvelebování a rozšiřování lázní Teplice, které patří do katastru obce Zbrašova, pociťována neustále větší potřeba bytů pro přechodné ubytování lázeňských hostů, jejichž příliv v letních měsících rapidně vzrůstá, pozorovali nejen zdejší občané, ale i cizinci. Proto bylo pozorovat v obou letech 1926-1927 nejen stavební horečku, nýbrž i spekulativní chuť po stavebních parcelách u cizích interesentů. Nakoupeno bylo více pozemků pro stavbu vhodných.
Tak během několika let zaprodáno jednak od obce, jednak od jednotlivců: Pozemek přes silnici proti „Hotelu Bláha“, dále vedle „Hotelu Rýpar“ a jiný proti němu přes silnici, potom kousek dále nalevo od silnice, kde se cesta kroutí k Hranicím i v Mariánském Údolí i po pravé straně chodníku do Opatovic ihned za Kamením a kousek dále jiná parcela. Kromě toho i na Zlámaném a na Baránce prodáno bylo více míst stavebních.
Rozmach lázeňství přivodil však také potřebu restaurací a obchodů, a v tom ohledu bylo rychleji jednáno.
Tak dokončena byla ihned začátkem roku 1926 stavba velkého hotelu Bláha č. 42, na pozemku zakoupeném od stavitele Antonína Tebicha v zahradě u jeho domu.
Zdejší občan Vojtěch Rýpar vystavěl hotel číslo domovní 51 s byty pro lázeňské hosty, na pozemku zakoupeném od Františka Králíka, plativ za 1 m2 půdy 23 Kč. Je zajímavo si vzpomenout, že na tomtéž místě kde nyní hotel Rýpar stojí, stála stará roztrhaná stodůlka, pohyblivá. Půda kolem stodůlky se totiž uvážela i silnice vedle vedoucí musela býti překládána a opravována, takže bylo řečeno, že půda tamější nemá ani takové ceny, aby byla vyměřována, a za nějakých 25 let téže půdy 1 měřice má cenu asi 44.000 Kč.
I budov jiných za účelem opatření bytů pro lázeňské hosty vyrostlo v poslední dobu několik.
Tak ukončil začátkem roku 1926 Čeněk Chromý stavbu domu na pozemku Jana Hapaly č.21 pod novým čís. domovním 48 a pronajímal zařízené pokoje. Když pak finanční tísní donucen byv, dobrovolně se udusil kysličníkem uhličitým v jeskyních zbrašovských dne 1. prosince 1926, koupil týž domek od pozůstalých majitelů Jan Myška z Olšovce za 69.000 Kč.
Jako číslo domovní 49, za tímtéž účelem vystavěl František Králík na svém pozemku u silnice, hned za vilou Slovankou podobný domek, kdež pronajímal zařízené byty po 10 až 20 Kč podle pokročilosti sezóny a podle velikosti pokoje. Z uvedeného vidno, že zásluhou lázní Teplic vyrostla cena stavebního místa do netušené výše, a kdo uměl dobré konjunktury využitkovat, pomohl si ne-li ku blahobytu, tak alespoň ke zvětšení svého jmění. Ovšem na druhé straně lehký neb snadný výdělek v sezóně lázeňské uvádí zejména dorůstající mládež k lehkomyslnému a požitkářskému životu, hlavně pak mládež ženskou k nákladnému a stavu nepřiměřenému strojení. Návštěva tanečních zábav jest vrcholem požitkovým i jsou řídké. Takové zábavy jsou podporovány a podněcovány přírůstkem zábavních místností.
Kdežto dříve stačila pro Zbrašov jediná malá hospůdka, vzrostl počet výčepních místností na 5 a to v číslech domovních 26 [původní hostinec, pak Prášil a Aragonit], 42 [Hotel Bláha, dnes pension Zora], 51 [hotel Rýpar], pak v sanatoriu č. 47 a v Teplicích č. 24. A ruch v tomto směru se sotva zastaví.
Jmění obecní různými dávkami a poplatky lázeňskými z přechodného ubytování apod. vzrostlo, takže mnohé dobré zařízení v obci mohlo báti uskutečněno. Tak zejména opraveny obecní cesty a provedena kanalizace návsi. Po tři léta pak nebylo potřeba vybírat obecních přirážek. O nezaměstnanosti se nemůže takřka mluvit, protože jen průměrně 3 osoby pobíraly podporu dle systému gentského.
Delší dobu pociťována potřeba nějakého obchůdku v místě. Tato otázka rozřešena dne 1. října 1927, kdy obchod smíšeným zbožím otevřela si Helena Šindelová z Ostravy-Mariánských Hor, zakoupivši pro ten účel zakoupenou bývalou kovárnu Králíkovu (u č. 11) od Augustina Mikšíka za 18.000 Kč. Teď nese obchod ten číslo domovní 37.
Kterak i budovy rychlým tempem nabývaly na Zbrašově ceny vidno kromě jiných i na stavebním čísle domu 31, ve kterém bývala až do roku 1904 škola, dokud nynější budova školní vystavěna nebyla. Stará ta škola byla obcí prodána Františku Rýparovi za 1.240 zl. r. č. [zlatých rakouského čísla]. Pak měnila majitele až v říjnu roku 1922, koupil ji od Jana Hapaly z č. 21 Polák Silvestr Koneš, horník z Horní Suché za 15.000 Kč a od téhož majitele v roce 1927 Čeněk Hantek obuvník z Hranic za 35.000 Kč.
V říjnu 1927 vypršelo čtyřleté trvání obecního zastupitelstva zdejšího. K nové volbě nedošlo poněvadž tři nejsilnější strany politické a sice republikánského venkova agrární, lidová a občanská se dohodly a utvořily nové obecní zastupitelstvo v následujícím složení: za stranu republikánského venkova Josef Machálka rolník č. 20, František Kohout rolník č. 13, Antonín Tomečka rolník č. 7, František Ryška domkář č. 18; za stranu lidovou Čeněk Gadas rolník č. 9, Josef Duchoň rolník č. 16, František Mastil ml. domkář č. 8 a Karel Palička domkář č. 12; za stranu občanskou Josef Orava krejčí č. 27, Josef Velart stolař č. 33, Jan Jednorog dělník č. 25 a Cyril Humplík rolník č. 10. K ustavení obecní rady došlo 3. listopadu 1927 a starostou zvolen Josef Orava, náměstkem Antonín Tomečka, členy obecní rady-radní Čeněk Gadas a Cyril Humplík.
Nakonec ještě zmínění hodno jest, že obec musela být zbavena krásné stromové ozdoby starých a mohutných lip před starou školou č. 31, poněvadž koruny jejich stály v cestě telefonnímu spojení mezi Hranicemi a revírem paršovským.
Před vánocemi 1927 zaznamenány velké mrazy až –23°C.
V roce 1926 narodilo se ve zdejší obci 7 dětí a zemřelo 7 osob.
Roku 1927 narodilo se 6 dětí a zemřel 1 občan.
Přičiněním starosty Josefa Oravy a laskavostí lázeňského správce v Teplicích Františka Kacafírka dostal se nám do ruky záznam o lázních Teplicích od nejstarší doby až po dnes, jak následuje:
František Kacafírek:
Historie lázní Teplice nad Bečvou
Lázně Moravská Teplice jsou jako léčebné místo známy hodně přes 350 let a doktor Jordan z Klausenburku o nich pojednává ve svém díle „De aquis medicatis Moraviae“, v kapitole III. pod názvem „Aqua hranicensis“ a vyzvedává v prvé řadě příjemnou polohu jakož i přírodní krásy Teplického údolí, mírné podnebí se střední teplotou a klima neobyčejně lahodné s bujnou vegetací a vzduchu takové čistoty, že si pro léčení jich lepších nelze přáti. Dále mluví o fysikálních vlastnostech minerálních vody teplické a tvrdí, že na místě prováděnou analysou bylo zjištěno, že voda tato obsahuje vapus, železité součásti a potom neznámý plyn, který dusivě působí na lidi a zvířata při vdechování. Že tenkráte byl ještě kysličník uhličitý v tehdejších vědeckých kruzích úplně neznámý, přece tento vysoce vzdělaný lékař a pozorovatel podporován učiněnými zkušenostmi zjistil hojivý účinek u celé řady nemocí, při kterých s úspěchem vody této se používalo a požívá i po dnešní den, tedy dnes již celých 372 let.
Dále píše doktor Jordan, že pán na Hranicích Jan Kropáč z Nevědomí v roce 1553 položil základ k těmto lázním a sice svedl několik bohatě prýštících pramenů na nynější místo lázeňské budovy do zděné, mohutnou zdí obehnané nádrže se střechou, která koupající chránila před nepohodou. Dále postavil pro pohodlí návštěvníků a hostí přímo u této nádrže hostinec, což právě bylo potřeba, neboť lázně byly z celé země nejvíc navštěvovány.
Po pánu Kropáčovi změnily Teplice v rychle po sobě jdoucích mezerách své majetníky a sice: Jan Kuno z Kunovic v roce 1573 až 1579, Jan ze Žerotína od roku 1580 až 1592, Jan Jetřich z Kunovic od roku 1593 až do roku 1600, Zdenko Žampach z Potštejna 1601 až 1609, Karel Berger z Bergu od roku 1610 až 1612, Václav Mol z Modřelic 1613-1620. Václav Mol byl velkým přívržencem českého krále Bedřicha, tzv. „Zimního krále“, který zahynul v bitvě Bělohorské (?) {tady jde o omyl, totiž Friedrich V. (pátý) - Falcký zemřel 29.11.1632 v Mohuči, německy v Mainzu, hlavním městě Porýní-Falcu, když po zimním kralování z Prahy utekl – pozn. L. Ch.} a jeho statky byly zkonfiskovány a dány v majetek 16. dubna 1622 kardinálu arcibiskupu olomouckému knížeti Františku Dietrichšteinovi, který tyto vedle jiných panství na Moravě daroval roku 1636 svému synovci knížeti Maxmiliánovi. V majetku této rodiny zůstala Teplice až do roku 1923. Bouřlivá doba a častá změna majitelů panství byla příčinou toho, že Teplice stále upadala. Avšak dobrá pověst o vyléčení těžkých chorob v těchto lázních, dala podnět, že v roce 1813 kníže František Josef Dietrichštein dal Teplici, která byla blízká již rozpadnutí, znovu postaviti po vzoru Trenčianských Teplic. O této události pojednává, jakož i o minerálních pramenech kyselky teplické, c.k. krajský fysik z Přerova Dr. Karel Nesrsta v roce 1820.
Dříve postavená lázeňská a restaurační budova utrpěly během desetiletí natolik zubem času, že poslední majitelka z rodiny Dietrichšteinů Gabriela z Hatzfeld-Wildenburgu, když vstoupila na hranické panství, rozhodla se všechno staré a zpuchřelé zbořiti a postaviti všechno nové a solidní. Postavila jednu budovu v italském slohu o dvou poschodích, druhou ve slohu švýcarském o jednom poschodí a obě tyto budovy byly roku 1865 dostavěny. První budova, dnešní lázeňská budova, zaujímala v přízemí mimo 17 kabin též místnost pro stroje – jednu ssací a jednu tlakovou pumpu o 4 HP, dále parní kotel a hlavní pramen, odkud pomocí tohoto stroje byla minerální voda hnána rourami přímo do van a tam byla po systému Schwarzově parou mezi dvojitým dnem ohřívána, aby docíleno bylo co nejmenší ztráty na kysličníku uhličitém. V prvém a druhém poschodí bylo celkem 23 světlých suchých pohodlně zařízených pokojů. V budově švýcarského slohu, dnešní restaurační budově, jsou v přízemí léčebný sál a restaurační místnosti a v prvním poschodí 10 obývacích pokojů, které ze zdravotních důvodů na tehdejší dobu úplně vyhovovaly.
To vše však nestačilo. Také chemický rozbor pramenů léčivé vody nechala výše uvedená majitelka zhotoviti od první autority státu c. k. profesora Dra Františka Schneidera na c.k. Josefské akademii, později c. k. ministerského rady a pak referenta zdravotnictví v c.k. ministerstvu vnitra. Dále rozšířila lázeňskou promenádu a zakoupila v bezprostřední blízkosti domek, dnešní byt správce lázní se zahradou a polnostmi, nechala upraviti v přilehlých lesích chodníky pro procházky, aby tak lázeňští hosté měli umožněnou vycházku a delší výlety.
Kněžna Gabriela je tedy uznána jako zakladatelka nynější Teplice a to tím spíše, že i nadále se zvláštní zálibou podnikala další stavby a umožnila trpícím lidem v těchto lázních se uzdraviti.
Teplice leží mezi 39° až 40° severní šířky a mezi 35° a 36° východní délky v milém dlouhém údolí, obklopeném kol dokola vrchy pokrytými lesy, které ochraňují údolí před severním větrem vanoucím od Moravských Karpat. Poslední výběžek těchto hor, jehož výška je 260 ¾ metrů nad mořem má střední temperaturu 6,8°R [8,5°C]. Roční pršky [dešťové srážky] kolísají mezi 24 až 25 pařížskými couly {? ~ 630 až 650 mm ?}. Převládají větry jihozápadní a severovýchodní. Lesy obklopující Teplici jsou zčásti jehličnaté a zčásti listnaté a údolím protékající Bečva podporuje svěžest, čistotu a oživující sílu.
Že lázně Moravská Teplice měly svůj určitý lázeňský význam, dokonce snad větší než všechny ostatní lázně v Československé republice, dokazuje také listina lázeňských hostí v sezóně roku 1874, která byla vydaná tiskem a označuje v této sezóně 327 lázeňských hostí v těchto lázních se léčících, kteří v nich byli také ubytováni. Celkový stav hostí obnášel v sezóně 1874 necelých 1100 návštěvníků, což bylo jistě na tehdejší dobu poměrně mnoho. Celá léčebná práce svěřena byla v této době Dru Georgu Hadingerovi. Vedení lázeňských listin, seznamy lázeňských hostí zachovaly se až do roku 1900, když potom znovu zanikly a kdy zase celý léčebný podnik hodně upadá. Nutno ještě podotknouti, že po restaurování v roce 1865, lázně Teplice nestačila ani zdaleka vyhověti poptávkám po stránce ubytování a proto byla postupně přistavěna Kaménka, nynější správní budova a vila. První o 16 pokojích a druhá o 2 pokojích, která byla pravděpodobně užívána nájemci lázní.
Kvůli zajímavosti uvádíme také, co byl každý host, v Teplici se léčící povinen zaplatiti, aby porovnání po stránce drahoty v poměru k dnešní době hodně vyniklo, uvádíme ceny ze sezóny roku 1890.
V této sezóně byl každý host, který Teplici navštívil, ihned při přihlášení povinen zaplatit 1 zl. na udržování studní, cest, hudbu, časopisy apod. Každý příslušník rodiny rovněž 1 zlatý. Od tohoto poplatku byly osvobozeny pouze služebné osoby, lázeňského hosta doprovázející.
Cena bytů:
salonní pokoj 1 zl. 10 kr.,
světnice I. třídy 80 kr.,
světnice II. tř. 60-70 kr.,
světnička 40 kr.
Cena koupelí obnášela v téže sezóně:
v I. třídě 40 kr.,
v II. třídě 30 kr.,
cena 1 sprchy 50 kr.
Ceny jídel:
polévka 10-15 kr.,
hovězí maso se šťávou nebo příkrmem 30-35 kr.,
hovězí maso garnýrované [s oblohou] 40kr.,
přikrm zvláště 10 kr.,
hovězí pečeně 40-45 kr.,
telecí pečeně 40 kr.,
drůbež 40-50 kr.,
zvěřina 45-55 kr.,
Ceny nápojů:
moučník 20-30 kr.,
porce kávy 20 kr.,
sklenice kávy 15 kr.,
porce čokolády 25 kr.,
čaj s rumem a smetanou 25 kr.,
¼ l piva 5 kr.,
½ l piva 10 kr.,
¼ l vína 16 krejcarů.
Převzetím lázní Okresní nemocenskou pojišťovnou v Moravské Ostravě v roce 1924 dostává se lázním nového rozvoje jednak tím, že je stará, naprosto nedostatečná čekárna [na koupele] zrušena, postavena moderní čekárna a lehárny, pokladna, masážní místnosti a ordinační síň. Dále jsou rozšířeny vany pro minerální koupele do prvého poschodí, takže se počet kabin zdvojnásobil. Všechno staré strojní zařízení, vany, armatury apod. byly nahrazeny novým nejmodernějším zařízením. Dnes je v lázeňské budově 41 kabin se 44 vanami. Mimoto postavena obytná budova, nový pavilon roku 1925 s 56 pokoji.
Sanatorium postavené před koupí lázní v letech 1922-24, ve kterém je 68 velkých světlých pokojů o 2 a 4 postelích, 2 prostorné krásné jídelny, 2 společenské místnosti, sluneční lázně, moderně zařízená kuchyně s příslušenstvím, prádelna a strojovna. Ústřední topení nemohlo vyhověti požadavkům na něho kladeným.
Příčina spočívala v tom, že tato budova měla sloužiti původně jako ozdravovna a po zakoupení lázní byl změněn původní plán v ten smysl, že stala se ozdravovna součástí uhličitých lázní a nazvána sanatoriem. Uhličité vany tam však nebyly a proto bylo přikročeno v roce 1925 k novému zachycení hlavních pramenů dle návrhu pánů profesorů Dr. Jahna a Dr. Lásky, za odborného řízení státního zřídelního inspektora Ing. Peckerta, které bylo v roce 1926 dokončeno. Při hlavních pramenech vystavěna a moderně automaticky zařízena strojovna, ze které roztláčena je uhličitá voda do sanatoria (v roce 1926), kde zřízeno bylo 10 van pro uhličité koupele a do lázeňské budovy. Tímto opatřením docíleno, že do lázeňské budovy možno čerpati uhličitou vodu libovolně z pramene pod lázeňskou budovou anebo z pramenů hlavních. Do sanatoria možno však čerpati uhličitou vodu pouze z hlavních pramenů. Staré i nově zachycené prameny jsou však na základě rozborů úplně stejné jakosti.
V roce 1925 byla také postavena část dnešního nábřeží a v roce 1926 druhá část až po lázeňskou budovu. Před postavením tohoto nábřeží byl chodník tento směrem k Mariánskému Údolí neschůdný.
Lázně Teplice nad Bečvou jsou jedny z nejlepších uhličitých lázní, a potřebují ale stále a stále nových investic, aby se z nich staly lázně všem požadavkům vyhovující a to opravdu lázně jména světového. Dočká se toho někdy ta stará, stále zapomínaná Teplice?