Obsah
Pamětní kniha
KRONIKA
obce
ZBRAŠOVA
(≈od r. 1922 - do r. 1938)
díl 1.: období do r. 1925
Poznámky přepisovatele:
PAMĚTNÍ KNIHU – KRONIKU – obce Zbrašova jsem přepsal podle fonetického záznamu originálu psané knihy, který je uložen ve Státním okresním archivu v Přerově – Henčlově. Ručně psaný originál má 253 stran a je evidován pod heslem“Fond obecního úřadu Zbrašov; Kronika obce 1922-1938; č. 1“. Zároveň děkuji pracovnicím SOA v Přerově-Henčlově Věře Fišmistrové a Jarmile Vohnické za pomoc, kterou mi věnovaly při mé práci.
Oslovení pan, paní bylo někde uváděno a jinde ne, proto jsem je tedy ponechal jen u oslovení“ pan president“, v ostatních případech jsem oslovení vynechal.
Moje poznámky k textu, které jsem připojil, jsou psány „kurzívou-italikou“ v [hranatých] nebo {složených} závorkách, nebo jsou uvedeny jako poznámky pod čarou dole na stránkách.
Prosím, ať mi případný čtenář-historik-badatel odpustí nějaký ten překlep a pro vážné historické bádání použije údajů podle originálu dokumentu ve státním okresním archivu v Přerově – Henčlově.
———
|
Tuto práci věnuji památce mého děda Čeňka (křtěného Vincenc) Chromého, který jako první Zbrašovan sestoupil před 90 lety do vrchních prostor (krápníkové jeskyně zvané Kaplička) Zbrašovských aragonitových jeskyní, v tu dobu, t. j. v roce 1913 objevených. Ladislav Chromý, v srpnu roku 2003 |
{ÚVOD - Předmluva kronikáře:}
Ve schůzi obecního zastupitelstva, konaného dne …{neuvedeno}. byl jsem pověřen vést pamětní knihu naší obce. Dovedu oceniti význam současně značených událostí pro ty, kteří přijdou po nás, aby pochopili, že jednání současného pokolení neslo se jedině směrem k prospěchu rodné obce, jejímu obyvatelstvu a tím celému národu.
Toť několik slov těm, kteří budou po létech čísti kroniku tuto, aby byli ve svém úsudku shovívaví a nezapomínali svých předků.
František Kohout,{v. . r.}
rolník ve Zbrašově č. 4
a berní úředník v Hranicích
- kronikář -
Naše obec Zbrašov rozkládá se v romantické krajině podél levého břehu prudkého toku horské řeky Bečvy, ve výši asi 310 až 320 metrů nad mořem na úpatí Vsackých Beskyd. Rozloha její činí 375 hektarů.
Dle posledního sčítání lidu provedeného 15. února 1921, viz Statistický lexikon obcí v republice Československé, dle zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 266 Sbírky zákonů a nařízení, má obec naše 46 domů, 57 bytových stran a 239 obyvatel, z toho 114 mužů a 125 žen. Dle národnosti je 225 Čechoslováků, 3 němci a 11 cizozemců, většinou ještě válečných uprchlíků.
Dle náboženství je 194 obyvatel římskokatolického, 41 česko-slovenského vyznání, 2 israelitského, 1 obyvatel jiného náboženství a 1 bez vyznání.
Obec, která má jednotřídní obecnou školu navštěvovanou 36 žáky, spadá do kompetence okresní politické správy a okresního soudu v Hranicích. Přifařena jest taktéž do Hranic.
Uprostřed návsi, před domem č. 31, bývalou to starou školou, stojí socha Panny Marie, postavená v roce 1777.1)
Podél silnice vedoucí středem vesnice jsou obecní pumpy pro potřebu obyvatelstva. Celkem je jich 5 a sice u hostince č. 26, před domem č. 7, u domu č. 27, u č. 21 a nově postavená na dolním Zábraní. Mimo to jsou v obci 2 vodovodní nádrže pro případ požáru, a sice jedna na dolním Zábraní a jedna u zahrady č. 6. Nejvydatnější ze studní jest ta u hostince, která v případě potřeby zásobí celou vesnici vodou.
Pro svou vysokou polohu, nedostává se naší obci takových komunikačních prostředků, jakých by místní poměry vyžadovaly. Jediným, pro každý dopravní prostředek způsobilým pojítkem, jest okresní silnice vedoucí z Hranic přes Valšovice do Bystřice pod Hostýnem, postavená v roce 1903 za starostenství Cyrila Kohouta, rolníka č. 4, dosti značným nákladem. S ostatními sousedícími obcemi jest naše vesnice spojena pouze velmi neschůdnými obecními cestami, které musí obec velikým nákladem udržovati.
Nejbližší železniční stanicí jest zastávka Černotín-Kelč, v létě pak zastávka lázně Teplice n. B. na lokální trati Hranice-Velké Karlovice. Vzdálenější pak jest severní nádraží Hranice na trati Přerov-Bohumín.
Vlivem blízkého okresního města Hranic našly vymoženosti moderní doby, ať v ohledu hospodářském či ostatním, vždycky dosti ohlasu u místního obyvatelstva, což způsobovalo utěšený rozkvět obce. Tak například staví se v roce 1904 nová školní budova, ačkoliv je obec již dosti finančně zatížena stavbou okresní silnice (viz Školní kroniku).
Avšak tu hrozná světová válka, rozdmýchaná panovačností krvežíznivých mocnářů německého a rakouského, vytrhuje obec z klidného vývoje. O půlnoci z 30. na 31. červenec 1914 vyrušena byla celá obec bubnováním. které přinášelo manželkám a matkám hroznou Jobovu zvěst, že jejich nejbližší jsou povoláni, aby šli na fronty vraždit svoje Slovanské bratry za ideály, možno-li tak panovačné cíle jmenovaných mocnářů nazvat, které jim byly naprosto cizí. Živá gestikulace shlukujících se lidí ukazovala zřejmě náladu protisměrnou představám těch, kteří vojnu vyvolali. Nespokojenost českého lidu stále stupňovaná rafinovanými útisky ať už v podobě rekvisit, či nuceného upisování válečných půjček, našla satisfakci v 28. říjnu 1918.
Bylo to 28. října 1918 o osmé hodině ranní, když do naší obce došla památná zpráva2), že Československý stát vstupuje v život. Bílá hora je odčiněna a utrpení třistoleté rehabilitováno. Nesmírná radost z osvobození byla dokumentována vyvěšováním praporů v národních barvách a odstraňováním znaků připomínajících starý nenáviděný režim.
Na čtyři hodiny odpoledne svolána byla schůze všech občanů do místního hostince, kde došlo k vlasteneckým projevům a ihned přikročeno k práci tvořivé. Vojáci, dlící na dovolené, hlásili se ihned do služeb Československého státu. Tentokrát šlo se na vojnu s jiným nadšením než-li v roce 1914.
Všeobecná radost zkalena byla jedině zármutkem nad tragickým skonem těch, kteří se z front nevrátili. Na vojnu jich šlo 41 a vrací se jich jen 35. Obětmi se stali:
František Vavřík, domkář – č. 3,
Jan Kohout, poštovní zřízenec – č. 4,
Stanislav Chromý, syn hostinského – č. 26,
Josef Ryška, knihař – č. 18,
Antonín Machálka – č. 5,
Vilém Stiebitz – knihař,
František Tomečka – rol. syn č. 7, není o něm dosud žádných zpráv.i)
Dne 12. listopadu 1918 { podle Školní kroniky a Hasičských protokolů mělo to být 17. listopadu} zasazena na Baránce u kamenolomu blíže okresní silnice za účasti téměř všech občanů Zbrašovských a mnoha hostů cizích, „Lípa Svobody“. Slavnostní řeč pronesl Josef Machálka, rolnický syn z č. 20. Ta nechť hlásá a připomíná všem našim příštím pokolením naše osvobození.
Znenáhla se začínají poměry uklidňovat. Klidná hladina veřejného života jest občas vyrušena radostnými událostmi významu celonárodního, jako jest příjezd Osvoboditele národa a prvního presidenta republiky tatíčka Masaryka dne 20. prosince 1918, kdy svolána byla slavnostní schůze všech občanů. Dále radostný návrat Československých legií do vlasti, který vzbudil radostný ohlas i v naší obci, bohužel vlastních legionářů z obce nebylo.
Nyní začíná krystalizovat hospodářský a politický život v obci. Je to předzvěst obecních voleb prvních v republice, které se konají v duchu skutečně demokratickém. Volby vypsány jsou na den 14. června 1919. Zúčastnily se jich dvě politické strany, republikánská strana československého venkova a československá strana lidová s následujícím výsledkem:
Republikánská strana získala 7 členů obecního zastupitelstva a sice:
František Kohout č. 13,
František Kohout č. 4,
František Hapala č. 6,
František Vavřík č. 15,
Josef Orava č. 27,
František Velecký č. 28 a
Inocenc Škrobálek č. 7.
Československá strana lidová 5 členů:
Čeněk Gadas č. 9,
Čeněk Chromý č. 37,
Antonín Mikšík ml. č. 3,
Jan Hapala č. 21 a
Jan Králík č. 11.
Starostou zvolen byl František Kohout č. 13,
náměstkem Čeněk Chromý,
členy obecní rady Josef Orava a Inocenc Škrobálek.
Starosta František Kohout vzdává se v měsíci červenci 1921 dobrovolně své funkce a novým starostou zvolen Josef Orava č. 27, zároveň byl na svou vlastní žádost František Kohout č. 13 zproštěn členství v obecním zastupitelstvu. Na jeho místo zvolen do obecní rady člen obecního zastupitelstva Čeněk Taras č. 9 a do obecního zastupitelstva Cyril Humplík rolník č. 10. V roku 1921 odchází Inocenc Škrobálek na Slovensko jako kolonista a na jeho místo do obecní rady zvolen František Kohout č. 4.
Za působení tohoto obecního zastupitelstva došlo k odprodeji obecních pozemků ve výměře asi 18 mír Okresní nemocenské pokladně v Moravské Ostravě, která zakoupila pozemek ten ku stavbě Zotavovny, vyžadující nákladu asi 6 miliónů Kč. Stavbou této Zotavovny v sousedství lázní Teplice, které rovněž patří do katastru obce Zbrašova, avšak bohužel nejsou dosud zařízeny v poměru k léčivosti uhličitých pramenů a tudíž nejsou navštěvovány tak jak by si zasloužily, bude jistě podpořen značně čilý turistický ruch jehož význam pro obec není dosud doceněn.
V roce 19123) objeveny byly při lámání kamene v kamenolomu na Baránce vápencové jeskyně velkého rozsahu, které po náležité úpravě mohou taktéž přispěti k rozšíření zdejšího kraje turistické veřejnosti.
Roku 1923 dne 15. září měly býti konány druhé volby do obecního zastupitelstva, ke kterým však nedošlo, poněvadž se kandidující politické strany dohodly na jednotné kandidátce. Zvoleni byli Josef Orava č. 27, Josef Duchoň č. 16, Čeněk Gadas č. 9, Cyril Humplík č. 10, František Kohout č. 13, Josef Machálka č. 20, Jan Králík č. 11, Jan Oplatek č. 14, Adolf Orava, Karel Palička č. 12, Antonín Tomečka č. 7, František Ryška č. 18.
Starostou obce byl zvolen Josef Orava, náměstkem Josef Duchoň; členy obecní rady Jan Oplatek a Josef Machálka.
Důkazem, že obec snaží se pokračovat v každém směru v duchu moderního hospodářství, jest okolnost, že v prosinci roku 1923 dochází ku stavbě elektrického vedení do obce. Obec sama byla sama k veřejnému osvětlení návsi zařídila 4 světla. Je to pozoruhodné, obzvláště uvážíme-li, že samotné okresní město Hranice elektrické osvětlení ještě nemá, ačkoliv elektrické vedení Středomoravských elektráren jde přes Hranice.
Poměry v obci plynou zcela klidně. Na jaře roku 1924 dokončuje se stavba Zotavovny4), na níž plány zhotovil Ing. J. Hrubýii) z Moravské Ostravy a již provedl Ing. J. Schindler, stavitel rovněž z Moravské Ostravy. Tím časem koupila Okresní nemocenská pokladna v Moravské Ostravě lázně Teplice, které až dosud byly vlastnictvím panství Anthoniety Althanové v Lipníku nad Bečvou. Tím spojuje se Zotavovna s Teplicemi v jeden celek.
V měsíci květnu 1924 rozšířila se náhle zpráva, že náš milovaný tatíček Masaryk navštíví při své cestě na Ostravsko také město Hranice. Konají se všestranné přípravy na jeho uvítání. Konečně přiblížil se den 23. června 1924, veškerým obyvatelstvem radostně očekávaný. V den příjezdu již časně zrána proudí davy lidu a školních dítek z okolních vesnic a měst, aby přivítali svého Osvoboditele.
Z naší vesničky téměř veškeří občané ať mladší, či starší zanechávají práce a pospíchají do Hranic. Všude panuje sváteční klid, místní hasičská jednota zúčastňuje se přivítání v kroji v plném počtu, v obci ponechána toliko hlídka několika maníků pro případ neštěstí. Domy v Hranicích okrášleny věnci a praporky. Prapory vesele vlají se všech stran v ústrety, takže oko tvé mimoděk radostně až zaslzí. Ulice jsou v pravém slova smyslu natřískány lidem jak z města, tak z blízkého i dalekého okolí. Veškerá vojenská posádka hranická, veškeré úřady a spolky se svými prapory, vše čeká na 10. hodinu, kdy má milený pan president přijeti.
Pojednou zazní z radniční věže fanfáry z Libuše a dělostřelectvo pálí 21 čestných ran znamení to, že pan president vystoupil z vlaku na půdu hranickou. Všeho obyvatelstva zmocňuje se mocné vzrušení. Nad městem krouží několik aeroplánů posádky olomoucké. V malé chvíli vjíždí automobil, řízený italským legionářem, vezoucí pana presidenta na náměstí. Za ním eskorta místní posádky na koních. Veškeré spolkové prapory, jichž je mezi davem jako jedlí v lese, sklánějí se k zemi.
Pan president vystupuje z auta a vchází na tribunu před radnicí, kde je přivítán zástupci úřadů. Po přivítání zapisuje se pan president do pamětní knihy města Hranic. Celá tribuna kol dokola obstoupena jest ruskými a italskými legionáři. Po přivítání odjíždí pan president za nadšeného jásotu lidu do vojenské akademie, kde koná se prohlídka vojska. Po společném obědě, opouští opět ve 3 hodiny odpoledne za bouřlivého jásotu davů město Hranice, aby pak pokračoval ve své cestě do Moravské Ostravy.
Lid rozchází se jednotlivě neb v průvodech za zpěvu národních písní do svých domovů. Každému účastníku vryla se tato historická událost tak do srdce, že si o ní budou vyprávět naše příští pokolení.
Tím časem dokončena jest v obci stavba vodovodu pro Zotavovnu. Voda pro něj stažena jest ze zřídel v panském lese za Zbrašovem a sváděna do nádrže na louce „Kuči“, patřící Kohoutovým č. 4. Ve vesnici postaveny 4 hydranty pro hasičské účely.
Hasičská jednota založena byla v roce 1895 a přispěla jak v létech minulých tak i nynějších nemálo ke jak ke kulturnímu, tak i k hospo-dářskému rozkvětu obce. Tak na příklad měla takřka od svého založení svou vlastní knihovnu, která se pak později spojila s knihovnou obecní. V roce 1906 při požáru stodoly Jana Hapaly č. 21, bylo její první činné zasáhnutí v naší obci. Požárů v okolních obcích zúčastnila se téměř všech (viz Hasičskou kroniku).
K výzbroji jednoty náležela čtyřkolová pojízdná stříkačka a četné jiné hasičské nářadí, jež umístněné bylo v hasičské zbrojnici, postavené na návsi před domem Cyrila Humplíka č. 10. Jak nejstarší pamětníci v obci vypravují, hasilo se dříve zaléváním ohně vodou dováženou v sudu. K tomu užívalo se puten nebo jiných, po ruce jsoucích nádob a ručních dřevěných stříkačů, jež se až dodnes v některých staveních zachovaly.
Takových požárů bylo v obci několik. Tak v roce 1854 u Martina Rýpara č. 8 vyhořelo obytné stavení; v roce 1867 u Antonína Hapaly č. 9 vyhořelo obytné stavení se stodolou; roku 1878 u Antonína Chromého č. 26 vyhořel domek; roku 1885 u Aloise Smýkala č. 8 vyhořela stodola; roku 1892 u Karla Šmitáka č. 29 vyhořelo obytné stavení přičemž se rozšířil, požár na domek Františka Veleckého č. 28, který rovněž lehl popelem. O dřívějších požárech v obci nezachovalo se žádných zpráv.
Na podzim dne 23. září 1924 navštívena byla obec znovu nepříjemným hostem. V 11 hodin před polednem vypukl oheň v domku Josefa Humplíka č. 17 a v několika okamžicích stál domek i se stodolou v plném plameni. Poněvadž lidé byli všichni zaměstnáni na poli, nedalo se mnoho zachránit.
Domek i stodola byly dřevěné, doškem kryté a jen největšímu úsilí hasičského sboru a pomoci spoluobčanů jest co děkovati, že se oheň nerozšířil na okolní stavení. Škoda byla značná, poněvadž bylo po sklizni a byla jen částečně kryta pojištěním. O vzniku požáru se nic bližšího nevyšetřilo poněvadž domácí lidé byli v zaměstnání na poli, jsou domněnky, že oheň byl založen.
Hospodářský ruch v obci jest čilý. Poněvadž pozemky náležející zdejším občanům jsou místy velmi mokré, zakládá se na podzim 1924 přípravný výbor pro odvodnění a na jaře roku 1925 vodní družstvo, jehož předsedou zvolen Josef Machálka, rolník č. 20. Již v měsíci dubnu počíná se s odvodněním tratí Polomy, Výmoly, Lušovice a Záhumení s celkovým nákladem asi 100.000 Kč. Z toho důvodu zaměstnán v obci značný počet dělníků domácích i cizích.
Ale i návštěva cizinců roste. V letních měsících jsou jak lázně Teplice, Zotavovna {t. zn. sanatorium} tak i obec plny letních hostů, jenže bohužel počasí je téměř po celé léto deštivé.
Dne 13. října 1925 v době vaření „lízaček“[švestek] bylo občanstvo vyrušeno z klidné práce poplašným signálem „Hoří!“. Při vaření povidel u Josefa Vinklera č. 45 vzňala se střecha nad kůlnou, nebezpečí bylo veliké, ale díky hasičskému sboru, který v několika okamžicích byl na místě neštěstí, podařilo se oheň v krátké době uhasiti. Shořela pouze střecha nad chlévem, něco sena a ovoce, škoda byla částečně kryta pojištěním.
Polní práce chýlí se pomalu ku konci a nastává opět více život kulturní a politický. Na den 15. listopadu 1925 vypsány jsou volby do národního shromáždění a do senátu. Předvolební zápasy v obci byly až nad obyčej klidné. Volby konají se ve školní budově. Odevzdáno bylo: republikánská strana venkova 46 hlasů, československá strana lidová 38 hlasů, československá sociálně demokratická strana dělnická 34 hlasů, strana československých socialistů 9 hlasů, národní strana práce 2 hlasy, československá obchodnická strana středostavovská 2 hlasy. Do senátu obdržela republikánská stana čs. venkova 33 hlasů, československá strana lidová 35, agrární strana konservativní 1 hlas, československá strana sociálně demokratická 29 hlasů, československá obchodnická strana středostavovská 2 hlasy, národní strana práce 2 hlasy a strana čs. socialistů 7 hlasů.
Dne 28. listopadu 1925 odbývá se v obecní kanceláři pronájem zbrašovské honitby na příští šestileté období tj. od 1. ledna 1926 až do 31. prosince 1931. Honitbu vydražil František Kohout č. 13 pro společnost našich občanů. Tímto aktem dostává se honitba poprvé do rukou místního obyvatelstva, neboť předešlá 24 léta byl nájemcem JUDr. František Možíšek, advokát v Hranicích. Před touto dobou náležela honitba velkostatku Lipník-Hranice.
Prohlédl: 18. prosince 1928 Miroslav Kott
okresní školní inspektor
[ Sem dopsal kroniku František Kohout ]
1) Tuto sochu P. Marie dal postavit svým nákladem Zbrašovan, sedlák Václav Malík..Zhotovil ji pravděpodobně hranický kameník a sochař František Gallaš, otec moravského a hranického buditele J.H.A.Gallaše.- Viz: Indra, Bohumír,PhDr; In: Kronikářské zápisky Ant. Dvořáka, In: Zpravodaj města Hranic a lázní Teplic n. B., Červen 1977, str. 14 až 18. –L.Ch. 2) Muselo to být až 29. října 1918, neboť do Hranic, kde byl nejbližší pošt. a telegraf. úřad, telegram se zprávou o vyhlášení čs. samostatnosti došel na poštu první minutu po půlnocí z 28. na 29. října 1918 a tak zpráva o vzniku Československého státu se ve městě rozšířila až v úterý 29.října ráno.- Viz: L. Novotný: Konec 1. světové války a Národní výbor v Hranicích v r. 1918; In.: ZPRAVODAJ města Hranic a lázní Teplic n. B., Listopad 1978.
3) Řídicí učitel František Juřena, správce školy píše ve „Školní kronice 1890-1935“, že první kdo objevil skalní puklinu v obecním lomu na Baránce byli lamači kamene občané Josef Machanec a František Mořkovský.— Jan Vavřík (*1921, dnes žijící v Hranicích) uvádí, že jeho dědovi Antonínu Vavříkovi(*1858 †1926) z č. 3, spadl sochor do této trhliny. Prvním člověkem, který se dostal do horních prostor jeskyní do tzv. „Kapličky“,byl můj děd (křtěný Vincenc, ale používal počeštěného tvaru jména) Čeněk Chromý (*1874 †1926), který později tragicky v jeskyních zemřel. Dolů, až na dno dnešního „Jurikova dómu“ se dostal hranický lesní adjunkt Rudolf Winkler. František Juřena ve školní kronice dále uvádí, že …prvý objev nejvrchnější dutiny se stal ku konci měsíce dubna r. 1913. ...
4) Alfa V. Musiol – In: Hranický okres 1900-1935 na str. 140 píše o elektrifikaci okresu: „Od prosince 1922 svítí již na Zbrašově první elektrické světlo v hranickém okrese“. – Domnívám se, že to bylo právě ve zmíněné Zotavovně-Sanatoriu - dnes se tento objekt jmenuje „Lázeňský dům Moravan“.
Učitel Alois Doležel píše - In Kronika školní a národní školy ve Zbrašově, Část B - pro šk rok 1923-1924: „Den 22. prosince 1923 bude vždy památným pro školu a obec Zbrašov. Toho dne poprvé ozářilo školu i osadu elektrické světlo, zavedené ze Středomoravské elektrárny v Přerově. Zásluhu o to, z valné části třeba přičísti novému Sanatoriu (Zotavovně), jež na půdě zbrašovské postavila Okresní nemocenská pojišťovna v Ostravě.“ { - L. Ch.}
i) Podivným řízením osudu se na mne obrátil v dubnu roku 2010 Vladislav Ryčkov, pravnuk Františka Tomečky, který objasnil jeho další osud. Citace z jeho dopisu (překlad z ruštiny):
"Můj praděd - František Tomečka (1906-1938) se narodil v Hranicích (Olomoucká oblast) v Česku. Měl 5 bratrů a sestru jménem Hedvika. Jeho rodiče se jmenovali Adolf a Agripinna. V mládí se nadchnul pro socialistické ideje a v roce 1918 utekl do Ruska. V Rusku se seznámil s mou prababičkou. Říkali jí Natalia Podolceva. Vzali se a v roce 1931 se narodila moje babička. Na počest své sestry ji otec pojmenoval Hedvika. Ale nežili spolu dlouho. V roce 1938 mého předka zastřelili pro nařčení ze špionáže. V té době to bylo běžné téměř v každé rodině. A dlouhou dobu jsme o svém předkovi nic nevěděli...." {V.L.}
ii) Zřejmě se jedná o překlep, jednalo se o architekta Jana Rubého z ostravské firmy Kolář & Rubý, jak také dokládá přiložený dobový propagační letáček. {V.L.}
